Jak se nám žilo s omezením?

Jak se nám žilo s omezením?

Jak se nám žilo s omezením?

COVID v české kotlině odeznívá a rádi na něj asi zapomeneme ihned, jakmile uklidíme následky jeho kalamity. V jeho průběhu jsme sbírali pocity lidí kolem nás. Teď si je čteme, a jakkoliv se jednalo o výjimečnou situaci, překvapuje nás, kolik paralel k omezováním podobným těm, kterým jsou vystavování lidi se zdravotním postižením, z nich krystalicky vystupuje napovrch.

Zde je několik vybraných paralel, které jsme prožívali a přežívali, ale nezapomeňme, zatím co většina z nás je z toho prozatím venku, mnozí v oné situaci zůstávají, i když pod jinou záminkou. Povšimněte si, že těch pozitivních bylo nesrovnatelně méně a čiší z nich z nouze cnost, protože až na prázdné pražské tramvaje, všechny ostatní lze docílit i bez výjimečného stavu, chce to jenom srovnat si priority.

Co bylo nepříjemné nám a lidem kolem nás:

• nesmět se setkávat s nikým kromě členů domácnosti a kolegy

• být zavřený doma • nesmět si zajít na kulturou a do knihovny

• muset nosit roušku, a to i tam, kde to nedává smysl, např. když jdu sama večer po ulici nebo na procházce v parku

• nepokoj, že se „zahnízdím“ v tom malém světě, a nebude se mi pak chtít ven

• nesrozumitelnost informací, které se navíc pořád se mění, vytváří to ve mně pocit zmatku a letargie

• lékař se mnou komunikuje pouze na dálku

• kam jdu, tam mi měří teplotu, je mi to nepříjemné, nevěří mi, že už mi ji před chvílí měřili a měl jsem 36,8

• mám rodiče na Slovensku, ale nemohu je autem na jejich chalupě navštívit, zato můžu jezdit pražským metrem

• nemluví se otevřeně o dopadech opatření

• když relativizuji rozhodnutí, která druzí dělají ohledně každé minuty mého současného života, tak jsem za kverulanta, všechno se děje přece v rámci ochrany a oni tomu rozumí

Co bylo fajn:

• prázdné tramvaje v Praze v ½ 9 ráno

• naučil jsem on-line komunikovat a řešit věci, o kterých jsem myslel, že to nejde

• strávil jsem více času s rodinou, hlavně podvečer, odpadly všechny cesty a akce

• uvědomil jsem si, jak krásně vykvetla třešeň

• mohl jsem pracovat bos

• měl jsem čas zastavit se a zamyslet se nad smyslem života Lepší je hledat řešení a podporovat v rozhodování, než zakazovat a omezovat!

Nevyhovuje (leze mi na nervy):

• že se nemůžu (nebo bych neměl - na začátku karantény to nebylo dovolené) setkávat se přáteli, více než jedním a to ještě venku, takže vidím dokola ty samé lidi

• že nesmím cestovat a musím dřepět v Čechách (a to nejsem žádný velký cestovatel!)

• že si nemůžu zajít na živou kulturu, je nenahraditelná

• musím nosit roušku, zvlášť nepříjemné mi to bylo, když jsem s ní vyšla a neměl ji nikdo jiný (paralela kompenzacni pomůcky)

• nemůžu jet na návštěvu k blízkým a oni k nám

• myslím, že si doma zvyknu a pak už se mi nikam nebude chtít, už teď se netěším, až si budu kupovat jízdenku na vlak (paralela s hospitalismem)

• příliš mnoho času v práci stráveného u počítače

• nemůžu do knihovny, na kulturní akce

• chybí mi osobní prostor doma pro sebe, je tu pořád někdo

• kvůli mým úzkostem a depresím mám nastavený systém dne/ týdne/ roku, který se během několika hodin ocitl v troskách. Neplatí věci typu každé druhé úterý to, ve čtvrtek večer se stavím tam…

• ty změny byly a jsou velmi rychlé. Nevím jaká opatření, od kdy platí. Mnohdy jsem zmatený a nejistý.

• všude v mediálním prostoru byl (je) samý koronavirus, bylo mě ze samého koronaviru, tak smutno až špatně, že jsem musel zavést přesný čas, kdy sleduji zprávy (ráno) a pak před spaním již ne. Abych mohl dobře spát. Ale zase jsem neznal nová opatření vlády přijatá v noci.

• jsem většinu dne doma s mým partnerem, každý den voláme někomu z přátel. Chybí mě možnost je obejmout, podat jim ruku, být fyzicky blízko.

• měl jsem naplánovaný stomatochirurgický zákrok na zubní klinice, nemocnice ho posunula již několikrát. Měl být 24. února a bude nejdříve v červnu. Díky tomu se posunula celá léčba mých zubů, a díky prodlevě se to dle lékařky o několik tisíc prodraží. V létě se mi rány hojí hůř.

• paní zubařka mi poslala mail, ve kterém mě informovala, že stomatologická komora lékařům nedoporučuje vrtání zubů. Že pouze trhá. Protože při vrtání vzniká nakažlivý aerosol. A stejně se o mě nebude starat dříve, než se mi ústa vyhojí po zákroku.

• kontrola u psychiatra proběhla po telefonu z neznámého čísla. Vůbec jsem netušil, jak paní doktorka reaguje na to, co říkám. Chyběl mně oční kontakt. Bylo to pro mě velmi nepříjemné, až jsem měl strach, zda je všechno v pořádku.

• nebaví mě nosit roušku, je v ní horko. Roušky doma vyváříme, dezinfikujeme nebo pereme. Ukládáme je podle doporučení epidemiologů jinde, po příchodu si, mimo umytí rukou mýdlem ruce dezinfikuji. U nás v domě to smrdí dezinfekcí, aby lidé neroznášeli koronavirus. A to všechno mně dost vadí.

• pošta otvírá v 9:00 a končí v 16:00 místo u nás obvyklých 20:00. Když člověk přijde ve tři, tak čeká hodinu. Od 8:00 mě tam nepustí, protože nejsem senior.

• když někoho potkám, tak mu nemohu potkat ruku. To je nepříjemné.

• když mám s lidmi v roušce pracovní schůzku, tak nevidím jejich mimiku ani jiné reakce obličeje. Je to pro mě velmi nepříjemné. Cítím se nesvůj a mnohem hůř se mi pracuje. Uvědomil jsem si, jak hodně při mé práci sleduji obličej lidí. Bez tohoto je to velmi nepříjemné.

• zrušili nám dovolenou. I lístky na operní představení v Drážďanské opeře, na které jsme čekali celý rok 

• přítel měl rozjednanou novou práci, ale díky koronaviru výběrové řízení zrušili. Místo neobsadili, aby ušetřili peníze z rozpočtu. A on je z toho naštvaný. A protivný. A to se mi taky nelíbí.

• když jsem šel s Patrikem na úřad, tak mi ochranka měřila při vstupu teplotu. A museli jsme čekat, než si nás úřednice vyzvedne a zase odvede zpět do haly. Nesměli jsme jít po budově sami. Bylo to velmi nepříjemné a nedůstojné. Nevěřili nám, že nemáme teplotu.

• na úřadě měli otevřeno jen v pondělí a ve středu od 15:00 do 18:00.

• když nám došla dezinfekce, kterou jsme si pořídili v listopadu, tak na většině míst byla vyprodaná, případně velmi drahá.

• v obchodech byly některé věci vyprodané

• nelíbí se mi militantní přístup ohledně roušek a po pěti minutách v ní mě chytla migréna

• mám přímo averzi vůči ženským šicím gardám a jejich sebeobětovací propagandě, kdo nešije není Čech?

• necítila jsem se komfortně v jakékoliv interakci s lidmi - málokdy odhadnete míru paranoje a velikost osobního prostoru toho druhého

• vzhledem k tomu, že mám rodiče na Slovensku a český trvalý pobyt, měly jsme se sestrou obavy o to, jestli se opravdu neuvidíme celé dva roky, co měly být zavřené hranice. Dočasně jsme proto slovenským kamarádům rodiče nabídli k adopci. Néžeby se hrnuli zájemci :-).

• vzhledem ke střídavé péči byla celá naše karanténa stejně k smíchu, protože, jak jsem to spočítala, jsme si různě posouvali děti v počtu celkem deseti rodin sem a tam

• mám opravdu strach z ekonomických následků a vůbec se mi nelíbí, do jakých bočních ulic se umí schovat kritické myšlení, jak se překotně v zájmu veřejného zdraví kácí les a jaké strašné zpoždění máme jako společnost i jednotlivec vůči létajícím třískám

• nesystémové řešení, které je navíc plošné

• strašně mě irituje, když „povely nezní jasně“ neví se od kdy, do kdy a co za to

• chápu, že povely se mění s vývojem, nechápu, že se vývoj přizpůsobuje dříve zadaným povelům

• fascinuje mě (negativně) jak rychle dokáže strach zpracovat a zkrotit velké skupiny lidí (celé vesnice a města) i ty, které jsou mimo hlavní ohniska a jak se vyselektují „ti dobří“, kteří až militantně nesouhlasí s jakoukoliv aktivitou, která jeví známky „zdravého selského rozumu“ – ale chápu, že to není černobílé

• co je pro mě problém v práci = je to, čemu se snažím vyhnout dokud to jde = rušení a přesouvání termínů a lidí, protože je to opravdu náročné (dobře vykomunikovat se všemi) mám teď ve velkém L

• "totální" nošení roušek, ke kterému se různí odborníci zcela protichůdně vyjadřují

• "totální" poslušnost lidí, kteří jsou rádi, že mohou někoho poslouchat a nosí roušky i v pustém lese a třesou se, že udají ty neposlušné

• "totální" mediální masáž, která se chytá každé senzace a emoce

• to že naše vláda je v mnoha věcech minimálně o stupeň přísnější než většina zemí. Neláme si hlavu s důvěrou v občany a mnoho věcí prostě přikáže. Následné kroky vychází z úzkého okruhu lidí, kteří mají své motivy (strach, úzké zato hluboké profesní znalosti, zisk, popularitu ...)

• nezdůvodněné příkazy a opatření a hlavně co se týče jejich rozsahu

• všeobecné šíření paniky

• nezveřejňování detailních informací, na základě kterých vznikala omezení, a jejich zdrojů, případě přiznání vachratosti validnosti informací těmi, kdo rozhodovali, uznání, že letí systémem "letím podle viditelnosti" případně "letíme tam, kam ostatní"

• omezení svobody pohybu i při zachování hygienických pravidel

• předvýběr povolených kontaktních osob - rodina ano, kamarádi ne?

• nepřiiměŕené represe - Městská policie v ML mi chtěla dát 10 000 Kč pokutu v deset večer při procházce temným městem, bez jediného člověka na ulici za to, že nemám na nose roušku, měl jsem ji jenom pohotovostně v ruce

• "šijeme roušky" - "kampaň" kolem které se všechno točilo 14 dní, solidarita, která - jak víme z jiných krizových situací - po krizi rychle vyprchá - ano, byla to v té chvíli jedna z důležitých věcí, ale rozhodně to nebylo "ohnisko problému" =  soustředění se na nepodstatné, protože nejjednodušší

Vyhovuje:

• asi nic (kromě těch prázdných tramvají a prázdného Karlova mostu), ale zase když si nemůžeš dát na Kampě skleničku, tak Ti to je vlastně k ničemu není...

• chodím spát a vstávam pravidelně

• mám čas ráno před prací obejít zahradu, pozdravit stromy, rostliny a zvířata, dát jim krmení a vodu každé ráno čerstvé, ne do zásoby

• mam čas podvečer být venku 

• jsem více s dětmi, mám doma dvě ze tří dětí každý den

• našel jsem si během práce z domova a opatření svůj rytmus dne. Dokážu toho díky minimu přesunů udělat víc. A ještě si někdy odpoledne zdřímnu a dodělám práci večer.

• jsem doma s tím, koho miluji, v prostředí kde se cítím v bezpečí.

• líbí se mi být celé dny s dětmi, jen je to organizačně vyšší dívčí

• vyčistili jsme jako rodina v rámci procházek docela velkou část okolitých lesů

• vídám díky videohovorům, kolegy tak často jak jsem si vždycky přál. Několikrát týdně. To mi moc vyhovuje. • můžu pracovat bos

• · naučil jsem se spoustu nových věcí. Umím toho zařídit a vyřídit v soukromí i v práci mnohem více věcí dělám nově na dálku a efektivněji.

• když už nám digital leze a vesměs vlezl opravdu všude, máme šanci se naučit využívat ho účelně a ne tolik lítat nebo jezdit mnohdy zbytečně

• přinutí to hlavně ministerstva rozpohybovat „stojaté vody“

• určitě mi to pomohlo ujasnit si vztahy, ty osobní – byl na to čas = byla možnost být spolu při denních aktivitách. (Chlapečci taky uvítali, že je tu pořád neprudím… obzvláště, když jsem jim navařila… :-D )

• no, ale už mi to stačí  = potřebuji režim.

• mohl jsem se zastavit a trochu si vydechnout, zamyslet se nad: - smyslem života tváří v tvář "medializované" smrti, která se zdála najednou tak nadosah (pocitově blíže než možnost autonehody, úrazu, rakoviny ...) - tím, jak je lehké o vše v okamžiku přijít - o svůj život, své blízké, práci a pak úspory, tu nekonečnou šíři možností, co máme ... jak si myslíme, že bez toho se nám zhroutí svět - tím, jak jsme v pasti naší ekonomiky, kterou velmi vážně ohrozí situace, kdy se měsíc tolik nevyrábí a nenakupuje ... soukolí musí prostě šlapat - zrychlovat, navzdory lidem, planetě a zdravému rozumu ...

• prohloubili jsme vztahy v rodině, více se poznali a strávili jsme mnoho společného času

• konečně jsem si odpočinul...

• zastavili se i moji kolegové v práci a mohli jsme se v práci věnovat podstatným věcem, které v sobě mají smysl a řád (jak pracujeme, čím pomáháme ...)

Co jsem se naučil:

• nic podstatného, co bych před tím neuměl

 Fyzické sdílení času a prostoru ničím nenahradíš a živá kultura zprostředkovaná digitálně je ztráta času.

16. června 2020