V minulosti nebyl problém zbavovat lidi svéprávnosti, šlo to poměrně jednoduše (zejména u určitých znevýhodnění, např. mentálního postižení), a nějak se to „zažralo“ do praxe. Dnes sice nelze lidi svéprávnosti zbavit, ale lze je omezit. V praxi se to děje nezřídka tak invazivně, že to prakticky znamená zbavení. Klíčová je v tom role soudů a veřejné objednávky od společnosti, kterou reflektují. Mnohé případy ilustrují, jak snadno člověk může být vydaný doslova všanc svému opatrovníkovi (veřejnému nebo soukromému). V postavení lidí, se kterými se při své práci setkáváme, byste se osobně nechtěli ocitnout.

Nikdo nechce, aby bylo rozhodováno za něj. Je ale něco zvláštního v lidské povaze, co nás všechny svádí k přesvědčení, že víme, co je nejlepší pro lidi kolem nás, pro naše přátele, děti, partnery, kolegy atd. Myslíme si, že víme, co dělají špatně, co a jak by měli řešit, s kým a jak by pro ně bylo dobré, kdyby žili. Každý máme jiný cit pro svobodu a autonomii druhých. Tento různý práh citlivosti platí logicky pro všechny aktéry: soudce, úředníky, politiky, sousedy přátele, nás - mne a tebe. Je potřeba praxi měnit, modelovat, moderovat, ukazovat konkrétní příběhy, bojovat za autonomii vlastní i druhých. Právní základ pro to tady je, neděláme revoluci, prosazujeme jenom existující právo. Jak už to s právem bývá, interpretace posouvá praxi sem tam.

Klíčem řešení na osobní úrovni je maximální úsilí při zjišťování vůle člověka. Podporu při rozhodování člověku, který to potřebuje, mají poskytovat lidé, kterým věří (lidé z jeho kruhu podpory), a ti musí respektovat jeho preference, přání, a až v případě nutnosti je vyvažovat objektivně důležitými potřebami. Ty ale nikdy nesmí být v přímém konfliktu s preferencemi člověka, kterému poskytují podporu. Nerozhodovat za, ale pomoct někomu se rozhodnout tak, aby ho to neúměrně neohrožovalo.

V širším kontextu jde o koncept DEEP DEMOCRACY.