Srpnové ráno, Úřad práce v srdci Hané. Najížděcí rampa – jásáte! Ouvej, hned za ní zamčené dveře, takže zpět na chodník a překonat jeden schod. Stále jste v dobré náladě, protože jeden schod je malá překážka oproti mnoho předchozím, které už jste po cestě k úřadu překonali. A už jste ve vstupní chodbě a za ní schodiště, na kterém je připevněný kovový nájezd, sklon asi 45 stupňů. Uf, práce pro dva chlapy. Naštěstí je poblíž ochotný spoluobčan, který vám pomáhá dostat pána na vozíku o půl patra výše. Zapotíte se oba, nebo lépe řečeno všichni tři… Sláva, nikomu se nic nestalo.
Než jdete na domluvené jednání, potřebujete ještě pána doprovodit na WC. Pro veřejnost je otevřené, WC bezbariérové hned vedle zamčené. Situace je naléhavá, tak spěcháte do infocentra pro klíč. „Pani! Máte to tam napsaný, klíče jsou ve vrátnici!“. Hledáte vrátnici, je zpátky o zmiňované půl patro níže. Takže jdete do vrátnice a žádáte o klíče k bezbariérovému WC. „Důvod!“, ozve se za pultem. „Prosím? Potřebujeme na záchod“, říkáte netrpělivě. „Ale já nic nevidím, to je pro postižený“. A už opravdu zvýšíte hlas: „Prosím vás, pán je nahoře, dejte mi ten klíč, vážně to spěchá!“, vyrvete klíč paní vrátné z ruky a pádíte nahoru. Povedlo se a jeden z dalších kroků je za vámi.
Máte chvíli čas zjistit, na kterém místě je kancelář, kde máte domluvenou schůzku, tak jdete znovu do infocentra a tam vás opět posílají na vrátnici. Známá paní ve vrátnici na dotaz, kde je zmiňovaná kancelář s klidem říká, že ve třetím patře. „Aha, a prosím, jak se dostaneme k výtahu?“. Paní odpoví, že výtah tu není a na dotaz, co tedy máte dělat, říká, že vám pracovnici zavolá, ale neví, zda jí bude brát telefon, protože byste měli správně jít do jiné kanceláře, odkud vám ji zavolají. Nakonec paní vrátné úřednice telefon zvedá, ale o vás neví… asi měla včera mnoho telefonátů, tak zapomněla, proto jí naši situaci připomínáte. „Jo, aha, no tak pojďte za mnou do kanceláře“. „Prosím vás, pán je na vozíku a nemáme se k vám jak dostat“. Paní úřednice odpoví, že toto jsme měli předem nahlásit a že to je teda velký problém.
Běží vám hlavou, jestli je to váš velký problém nebo její velký problém… no ale vzpamatujete se a zareagujete: „A můžeme to tedy nějak vyřešit? Mohla byste přijít třeba vy za námi sem dolů?“ A slyšíte větu, kterou už jste možná jako já neslyšeli dlouhé roky: „No paní, vy si to představujete jak Hurvínek válku, jak to mám asi tak udělat?“. „No že byste normálně sešla sem za námi o dvě patra, my tu počkáme“. Po větě: „Ale já tam dole nemám systém, tam se budu muset napojit a ono to možná ani nepůjde….“ nabýváte na jistotě, že je to vážně velký problém, stále nevíte čí, ale začínáte tušit, že asi váš… No, situace dále pokračovala v podobném duchu, s paní úřednicí jsme se nakonec sešli v přízemí… vyřizování žádosti a obdržené pokyny by byly ne na dalších pár vět, ale spíše na povídku, a ne, nebyla by humoristická.
Hlavou mi to ráno několikrát běžela věta, kterou jsem před pár lety slyšela na úvod obhajoby mé bakalářské práce na téma Úmluva osob se zdravotním postižením. „Vážená studentko, opravdu nechápu, proč píšete o tak nezajímavém tématu jako je Úmluva práv osob s postižením. Žijeme v pokrokové společnosti a každý zde ví, co jsou to práva lidí s postižením a ta jsou také dodržována“.
Veronika Škopová, sociální pracovnice QUIP, z.ú.
